Člověk na Venuši
Jednou z největších iluzí života je jeho kontinuita.
Před 66 miliony lety už probíhala kontinuita
Dinosaurů zhruba 165 milionů let - a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to v nejbližší době změnilo.
Na Zemi bylo teplo a příjemně a většina pevniny byla pokryta bujnými lesy a byla zde obrovská diverzita stromů, květin, kapradin a biliony tvorů. Dinosauři byli všude a tvořili stovky rozličných druhů všech tvarů a velikostí. Titanosaurus, velký něžný obr, sdílel prostředí se slavnými potvorami jako Tyrannosaurus rex nebo Edmontosaurus. Pectinodon lovil v houštinách, zatímco Edmontosaurus bloudil po pobřežích a bažinách. Starobylý ráj, bohatý svět plný života. Před 66 miliony lety, možná v úterý odpoledne, byl svět stejný jako o den dříve, o tisíc let dříve nebo prakticky i o milion let dříve. Naším opeřeným dinosauřím kámošům se dařilo. Dokud se na obloze nezměnil nepatrný detail Pokud dinosauři pozorovali hvězdy, jednoho dne si možná všimli toho, že se objevila nová hvězda. Malý puntík, který týden za týdnem nabíral na velikosti a jasnosti, dokud jednoho osudového dne nevypadal jako druhý malý měsíc na noční obloze.
Poté zmizel z dohledu jakmile se schoval do zemského stínu. Po několik dalších hodin byla kontinuita zachována. Akorát že vůbec. Ráno se objekt najednou objevil znovu. Nyní byl skoro tak velký jako Slunce na obloze, každou chvílí se zvětšoval a mířil k pobřeží nedaleko Yucatánského poloostrova. Asteroidu trvá pouhé dvě sekundy proletět skrz tenkou vrstvu mezi vesmírem a povrchem a srazit se s ním. Do atmosféry vstupuje rychlostí téměř šedesátinásobku rychlosti zvuku Zastavme zde čas. Zde vidíme bezejmenný asteroid, který se právě chystá vyhladit celé druhy. Je větší než Mount Everest a míří z oceánu vysoko do atmosféry z větší výšky, než v jaké budou za miliony let létat dopravní letadla. V tuto chvíli byl svět takový.
Během zlomku sekundy bude vypadat docela jinak. Přejděme dále. Jakmile asteroid zasáhne oceánské mělčiny a podloží pod ním, vypařením asteroidu se uvolní energie miliard jaderných zbraní. Záblesk světla ozáří oblohu, zatímco přízračně zářící bílá koule roste nad. Mexickým zálivem. Podloží se roztaví v kypící horkou plazmu o teplotě desítek tisíc stupňů Celsia. Tepelná radiace z exploze cestuje rychlostí světla a okamžitě spálí vše ve vzdálenosti zhruba 1500 kilometrů, zatímco energie z dopadu tlačí do zemské kůry tak silně, že ztratí veškerou sílu a odvlní se jako tekutina od místa dopadu, čímž vytvoří díru 25 kilometrů hlubokou a 100 kilometrů širokou. Oceán je vytlačen stovky kilometrů daleko, jako když dítě skočí do kaluže. Když se roztavená a vlnící se kůra odrazí zpět, vytvoří dočasně horu zvedající se 10 kilometrů do oblak. Obrovské množství materiálu je vyvrženo do vyšších vrstev atmosféry nebo dokonce do vesmíru.
Je toho až šedesátkrát více než je váha původního asteroidu. Sílu nárazu lze cítit všude na Zemi do několika minut. Následovalo zemětřesení 11 stupně, možná to nejsilnější, kterého kdy jakákoli živá bytost byla svědkem během miliard let. Je natolik silné, že mohlo v Indii způsobit obrovské lávové pole a způsobit sopečné erupce trvající 30 tisíc let a pokrýt polovinu Indického subkontinentu lávou. Dokonce i na opačné straně Země došlo k několikametrovým sesuvům půdy.
Nikdo toho dne nespal.
Obrovská exploze vrazila do atmosféry s nebývalou silou a způsobila tlakovou vlnu dosahující rychlosti vyšší než tisíc kilometrů v hodině nedaleko místa dopadu podobnou superhurikánům na plynných obrech jako Neptun. Ve střední Americe byla prakticky každá zemina vegetace nebo zvíře roztrháno na kusy a odvrženo tisíce kilometrů daleko. Nyní se dříve rozteklý oceán vrátil. Dočasná hora na místě dopadu se zhroutila a do všech koutů zamířilo tsunami vysoké až kilometr, což by vystačilo na pokrytí všech mrakodrapů, které kdy lidé postavili.
Jakmile tsunami narazilo na pobřeží okolo místa dopadu, pohřbilo tisíce kilometrů pobřeží. O 15 hodin později některé vlny okolo Jižní Ameriky pořád dosahovaly výšky až sto metrů. Pořád jsme ale zatím nemluvili o tom nejhorším. Spousta trosek vyvržených na oběžnou dráhu bude obíhat Zemi po tisíce let, něco narazí do Měsíce nebo dokonce do Marsu. Většina z nich se ale vrátí okamžitě zpátky. Když se něco řítí atmosférou takovou rychlostí, dosahuje to vysokých teplot (až stovek stupňů Celsia). A to se stane milionům tun materiálu. To rychle zahřeje atmosféru do šílených teplot. Nevíme přesně, jak velké teplo bylo a jak dlouho vydrželo, ale jsou dvě teorie. Buď se vzduch ohřál na několik stovek stupňů na několik minut, nebo na několik tisíc stupňů na cca jednu minutu.
Ať tak nebo onak, vzduch se zahřál na teplotu průmyslové pece. Neví se, jak špatný byl celosvětový dopad této události, ale pokud dostatek tepla dosedl na povrch, mnoho rostlin a zvířat rychle zemřelo, pokud se nestihlo schovat nebo utéct do jeskyní. Žár spolu s deštěm trosek také mohl zapálit materiál na lesních plochách a způsobit požáry, zatímco se Země otáčela v ohnivém kruhu. Během pár hodin propukly mohutné požáry pravděpodobně po celém světě. Některé z nich trvaly několik měsíců a proměnily Zemi v tepelnou verzi sebe sama. Když se den dopadu asteroidu chýlil ke konci, mnozí dinosauři už byli mrtví. Ale to nejhorší mělo teprve přijít Obrovský mrak vypařeného materiálu se dostal do horních vrstev atmosféry a rozšířil se po celém světě. Spolu se sazemi z hořící planety a s aerosoly vytvořenými při dopadu se planeta ponořila do hluboké temnoty, kde jediným zdrojem světla byly zbývající požáry osvětlující okolí. Ty rostliny, které přežily ohnivou bouři, nyní hladověly po slunečním svitu, když se celosvětová fotosyntéza dočasné zastavila. Během několika dní teplota klesla o 25 stupňů.
Těžce byly zasaženy především oceány. Nedostatek slunečního svitu zabil přes 90 procent planktonu který tvoří základ mořského potravniho řetězce. Nakonec to způsobilo smrt velkých mořských plazů a amonitů, kteří kdysi vládli mořím. Prostředí, ve kterém se přeživší nyní nacházeli, připomínalo mimozemskou krajinu. Popel, trosky a hořící pozůstatky svěžího a kvetoucího života pokrývaly povrch, nebe ztmavlo, teplota klesla a čerstvé jídlo bylo vzácné, zatímco houbám se dařilo. Během měsíců a let byla planeta nepřátelským a smrtícím místem. Náhlá světová zima trvala desetiletí. Minimálně 75 procent všech druhů na Zemi zkrátka zmizelo. A tak, zatímco se den chýlil ke konci, svět byl najednou jiný.
Kontinuita, která probíhala po miliony let, už
Není.
Doba dinosaurů je u konce.
Jen tak zničehonic. Nakonec se z popele starého světa vynořili přeživší. Ptáci, kteří jsou přímými potomky dinosaurů, a savci, kteří se nakonec stali dominantními druhy zvířat na planetě. Kdo ví, jak by dnes vypadal život nebýt onoho asteroidu Bez náhlého narušení kontinuity dinosaurů, které kompletně změnilo planetu a život na ní, bychom možná nikdy neměli možnost stát se tím, čím jsme dnes. Není jisté, jak dlouho bude doba lidí trvat. Zatím jsme zde byli zhruba desetinu procenta doby, po kterou zde byli dinosauři. A během té krátké doby jsme dosáhli slušných úspěchů od toho, že jsme přetvořili svět k vlastnímu prospěchu, po to, že jsme se dostali do vesmíru a rozbili atom. Ovšem naše budoucnost a naše dlouhodobé přežití není předem dáno. Nebudeme-li opatrní, můžeme v mžiku skončit, stejně jako věk dinosaurů.